byla jedinou vládnoucí ženou v dějinách naší země. Její
Na počátku 18. století se nad habsburskou říší stahovala mračna. Její hlavou byl Karel VI., poslední žijící představitel starobylého rodu, který bez vidiny mužského potomka propadal zoufalství. Vytoužený následník trůnu přišel roku 1717. Co na tom, že se nakonec narodila dívka – Marie Terezie. Její otec do ní vložil všechny své naděje na zachování rodu. Cestu na trůn mladé panovnici sice vydláždil vydáním pragmatické sankce, ale nemohl ji připravit na to, co se stane, až na něj usedne. Kdekdo si nárokoval její právoplatné postavení nebo alespoň část nedělitelného soustátí, a tak se rozpoutaly mocenské boje – takzvané války o rakouské dědictví. Zatímco na Slezsko zaútočil pruský král Fridrich II., do Čech vtrhl bavorský kurfiřt Karel Albert, který se roku 1741 zmocnil Prahy. Přestože nebyl korunován, neboť české korunovační klenoty byly ukryty ve Vídni, většina českých stavů ho uznala českým králem. Ze svého falešného titulu se však „král Bavor“ netěšil dlouho. V roce 1743 do Prahy vstoupila vítězná rakouská vojska a 12. května téhož roku byla Marie Terezie v chrámu svatého Víta korunována českou královnou. Honosná dvorská ceremonie, při níž Habsburkyně přijala korunu z rukou olomouckého arcibiskupa, představovala akt usmíření, ale první a poslední česká královna nemohla českým stavům jejich zradu ještě dlouho zapomenout…
Averzní strana medaile, která je dílem Mgr. Petra Horáka, předkládá Marii Terezii se žezlem v ruce a se Svatováclavskou korunou na hlavě. Kompozici averzu dotváří opis KORUNOVACE MARIE TEREZIE ČESKOU KRÁLOVNOU 12. 5. 1743. Korunu českých králů najdete i na reverzní straně medaile, kde ji doprovází pohled do interiéru chrámu svatého Víta.
Velké ženě vzdává hold velká medaile – hmotnost stříbrné ražby čítá deset trojských uncí.